Všechny Lukášovy ženy aneb Genderově vyvážené evangelium?

Do dnešní doby usilující o genderovou vyváženost se jedna z nejdůležitějších a nejčtenějších knih historie zdánlivě moc nehodí. Pokud zalistujeme obsahem Bible, zjistíme, že z celkového množství šedesáti šesti knih pouze dvě nesou jména konkrétních žen. Jde o knihy Rút a Ester. Obě patří do Starého zákona a proti nim stojí dvacet osm titulů označených konkrétními mužskými jmény v tom samém starozákonním oddílu Bible (včetně Pláče Jeremjášova a nepočítaje knihy Kazatel a Soudců).

Co se Rút a Ester týče, nepochybně se jednalo o velké hrdinky se strhujícími životními příběhy. A pro větší objektivitu můžeme dodat, že zástupkyň něžného pohlaví, jejichž jména se sice do názvu knih nedostala, ale jejichž příběhy vykazují podobně strhující rysy, najdeme jen ve Starém zákoně mnohem více. Namátkou můžeme uvést manželku Abrahama Sáru, jež se jmenovitě zařadila bok po boku tzv. hrdinů víry zachycených v 11. kapitole novozákonního listu Židům, či prorokyni Deboru. Přesto se zdá, že mezi hlavními postavami starozákonních biblických příběhů panuje poměrně výrazná mužská dominance. Vždyť kdo by neznal Abrahama, Izáka, Jákoba, Davida, Šalomouna či třeba Izajáše!

A Nový zákon je na tom zdánlivě ještě hůř! Do názvu žádné z jeho knih se ženské jméno nedostalo. Měřeno optikou proporcí bychom mohli očekávat, že pokud ze třiceti devíti knih Starého zákona nesou jména žen dvě z nich, ze sedmadvaceti novozákonních titulů by měl být s něžným pohlavím spojen alespoň jeden. Ovšem není. A máme-li si vzpomenout na novozákonní hrdiny, jistě se nám kromě největšího, Ježíše Krista, vybaví předně dvanáct (mužských) apoštolů. Pokud má tedy pokrok obecně směřovat ke genderově vyváženějším zítřkům, v případě Nového zákona to rozhodně neplatí. Nebo snad ano?

V této souvislosti lze uvést, že pokud se do stránek Nového zákona začteme, věci se přestanou jevit tak černobíle. Minimálně zjistíme, že o jejich obsahu platí něco podobného jako o starozákonních příbězích. Byť žádná z novozákonních knih nenese ženské jméno, okamžiků, kdy hraje něžné pohlaví klíčovou roli, najdeme překvapivě hodně. A to především na stránkách jednotlivých evangelií. Z nich pak vyniká především to Lukášovo. Jeho autora bychom na základě počtu zmínek o ženách mohli s určitou nadsázkou zařadit ne-li mezi feministy, tak alespoň mezi zastánce genderové vyváženosti.

Je to zjevné již od počátku jeho evangelia. Porovnáme-li je s ostatními třemi, není možné si nevšimnout, jak významnou roli v něm ženské postavy hrají. Lukáš třeba poměrně detailně popisuje Ježíšovo dětství. V tom se liší od Marka a Jana, kteří se této etapě Ježíšova života prostě nevěnují. Ale i Matouš, jenž jí dává větší prostor, zmiňuje v této souvislosti z ženských postav pouze Ježíšovu matku Marii. Lukáš se však neopomene věnovat i matce Jana Křtitele Alžbětě. A dokonce uvádí tak dojemný detail z jejího života – jak se při setkání Alžběty s Marií pohnul budoucí prorok Jan Křtitel v jejím lůně! Myslím, že tuto zmínku dokážou z čtenářské obce ocenit opět především ženy.

A aby těch zástupkyň něžného pohlaví obklopujících Kristovo narození nebylo málo, připojuje Lukáš ještě vyprávění o prorokyni Anně, která se stala vlastně první evangelistkou (viz L 2,38)! Dokonce bychom mohli v souvislosti s příběhem Alžběty a Anny s určitou nadsázkou říct, že se Lukáš snažil hned v úvodu svého evangelia o jistou genderovou vyváženost ve svém vyprávění: když zmiňuje Alžbětu, činí tak spolu s příběhem jejího muže Zachariáše. A vyprávění o Anně doplňuje zmínku o zbožném Simeonovi. Ve světle pečlivé struktury Lukášova evangelia, kterou na tomto místě nemáme prostor detailně rozbírat, se nabízí otázka, zda šlo o pouhou náhodu, nebo autorův záměr.

A mohli bychom pokračovat dále. Kdosi spočítal, že Lukáš předkládá příběhy třinácti žen, které v ostatních evangeliích nenajdeme. V souvislosti s výše zmíněnou Annou můžeme například sledovat jeho jedinečnou linii věnující se vdovám. Ta pokračuje příběhem naimské vdovy, které Ježíš navrátí syna (L 7,11–17), dále podobenstvím o neodbytné vdově u dveřích soudce (L 18,18) a končí vdovou, která přispívá ze svého nedostatku (L 21,1–4). Tento poslední příběh sice nepatří mezi ty Lukášovy jedinečné (najdeme jej i v Mk 12,41–44), ovšem zmíněný důraz na úděl vdov Lukáše charakterizuje (viz ještě zmínky v L 4,25–26 a Sk 6,1; 9,39–41). V tomto kontextu je zajímavé si všimnout, že Matouš se zmiňuje o vdovách pouze jednou (Mt 23,14) a Jan vůbec.

Dále se například jen od Lukáše můžeme dozvědět, že spolu s apoštoly, kteří – jak jsme již zmínili – patřili mezi jedny z hlavních novozákonních hrdinů, Ježíše doprovázelo i množství žen, jež jemu a apoštolům dokonce poskytovaly hmotné zabezpečení (L 8,1–3)! Zde pravděpodobně Lukášovi nešlo o to poukázat na převrácené sociální pořádky ve společnosti, kde měli muži v první řadě hmotně zajišťovat ženy. Spíš chtěl zachytit vyjádření vděčnosti ze strany těch, koho se Ježíš svou službou dotkl (viz L 8,2).

A když už jsme u žen pečujících o Ježíše, nesmíme zapomenout na Martu a Marii, sestry z malé vesnice Betanie u Jeruzaléma, které se o Ježíše a jeho apoštoly pravidelně staraly při jejich návštěvách Judska. Prvně je na scénu uvádí právě Lukáš, aby pak Jan jejich příběh ve svém evangeliu doplnil a vložil jednak Martě do úst podobné vyznání ohledně Ježíšova mesiášství, jako vložil Matouš do úst Šimonu Petrovi (srov. Mt 16,16 a J 11,27), a jednak připojil příběh o Mariině aktu uctívání (J 12,1–8).

Spolu s ostatními autory evangelií pak také Lukáš zdůrazňuje roli žen v závěrečných okamžicích Ježíšova života krátce před ukřižováním (L 23,27.49) a těsně po něm (L 23,55–24,12). V tomto se všichni evangelisté shodují, což je na jednu stranu s podivem, uvědomíme-li si postavení žen v tehdejší společnosti, ale na druhou stranu také ohromným potvrzením důležitosti jejich svědectví.

Druhé Lukášovo dílo v podobě Skutků apoštolských už nemáme s čím srovnávat. Žádný jiný evangelista či autor se totiž do podobné práce popisující začátky života církve, jež by byla zařazena do novozákonního kánonu, nepustil. Ovšem i ve Skutcích vidíme, že Lukáš na ženy nezapomíná. Jak už bylo zmíněno, neopouští svůj důraz na vdovy. Dále si všímá, že z makedonského muže volajícího o pomoc pro Evropu (Sk 16,9–10) se nakonec stala žena v podobě první evropské konvertitky Lydie (Sk 16,11–15). A v neposlední řadě sleduje osudy manželského páru Priscilly a Akvily, kde pořadím jmen naznačuje Priscillin význam (Sk 18).

Naplní tedy Lukáš jako autor představy současných zastánců genderově vyvážené politiky? To jistě ne. Ale o to mu ani nešlo. Přesto pro nás obě jeho díla zůstávají svědectvím o tom, že ženy mají v biblickém příběhu o životě Ježíše Krista a jeho církve své pevné a nezastupitelné místo. A to jak tehdy, tak dnes.

Radek Smetana, zástupce biskupa AC pro vzdělávání

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d bloggers like this: