Co říká Bůh a co vidíme my

Koncem roku 2003 vyhlásil časopis Scientist největší objev roku, a to z oblasti výzkumu vesmíru. To, co můžeme pozorovat s pomocí přístrojů, je jenom velmi malá část vesmírné hmoty. Zbytek, asi 80–90 %, tvoří skrytá hmota, kterou nevidíme. „Domníváme se, že je všude,“ řekl astrofyzik Volker Springel z Německa. „Zhruba 84 % veškeré hmoty je skrytá hmota.“ Tohle by si měli přečíst všichni materialisté, kteří tolik spoléhají na hmotu a říkají: „Na co si nemohu sáhnout, co nevidím, tomu nevěřím“. Ani tu hmotu pořádně nevidí, natož duchovní věci.

Jiným příkladem je ledovec plující na moři. Víme, že 1 m3 ledu váží kolem 900 kg, kdežto 1 m3 vody váží tunu. Led je tedy o jednu desetinu lehčí než voda. Vlivem toho vidíme plavat jen onu pověstnou špičku ledovce. Devět desetin hmoty ledu pluje pod hladinou, což my nevidíme.

Podobné je to ve vztazích. Berou se dva lidé. Prožijí spolu několik měsíců až roků lásky. Avšak časem zjistí jeden o druhém, že viděli jenom velmi malou část osobnosti toho druhého. Viděli zdání. Důsledky? Lidé se berou a rozvádějí, protože si vzali člověka, který je jiný, než se zdál. K manželství je třeba veliké víry, protože vstupujete někam, kde nevíte, co vás čeká. Ale to nakonec platí o životě celkově. Proto potřebujeme zakotvit v Bohu, aby náš život měl skutečně stabilní základ.

Ujasněme si, že to, co vidíme, je často zkreslené. Pravdou je to, co říká Bůh. My vidíme a známe jenom velmi malou část. Bůh vidí celek. Naučme se věřit tomu, co vidí a říká Bůh v Bibli. Vezměme kupříkladu tři události ze tří velikonočních dní. Na každé z nich je zjevný lidský pohled a Boží pohled.

Co viděly ženy

V pátek byl Pán Ježíš odsouzen na smrt. Zbičován a potupen byl právě veden na popraviště. „Za ním šlo veliké množství lidu a žen, které se bily v prsa a oplakávaly ho. Ježíš se k nim obrátil a řekl: ‚Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte, spíše plačte nad sebou a nad svými dětmi‘.“ (L 23,27–28). Jak vidí ty ženy Ježíše? Vidí odsouzence na smrt. Sotva se vleče, na hlavě trní, záda od krve a v obličeji sliny těch, kdo na něj plivali. Břevno, na kterém bude za chvíli viset, mu musel nést Šimon z Kyrény. Ženy věděly, že ještě týž den, nejpozději příští, tento člověk za strašlivých bolestí vypustí duši. Něco viděly, něco si uměly představit a domyslely jeho příběh až do konce. Proto nad ním pláčou. Vidí v něm chudáka, nevidí Božího Syna, Mesiáše, jak o sobě říkal On. Jak zkreslený bývá lidský pohled!

Jak vidí ty ženy Ježíš? Vidí, že právě míjejí svou možnost k záchraně. Spása jde zrovna kolem nich. Ale je tak zohavená, že po ní netoužily. Jeruzalém jej slyšel a neuvěřil mu. Tyto ženy za chvíli naposledy uvidí Ježíše. Vrátí se domů, popláčou si a za čas zapomenou. Vrátí se ke svým hříchům a ke způsobu života. Nevidí, že minuly Ježíše i Hospodina. Nevidí, že přijdou dny, kdy bude lépe neplodným, těm, které neuvidí smrt svých dětí. Nevidí, že přijde den soudu, kdy se zjeví, že nevolaly o milost, neplakaly nad svým životem.

A tak zde máme paradoxní situaci: ženy litovaly Ježíše, a On je. Litovali se navzájem. Koho bys politoval ty, kdybys tehdy stál na ulici? Napadlo by tě litovat ty ženy, nebo dokonce sebe? Hůř než tehdy Ježíš je na tom dnes ten, kdo nečiní pokání ze svých hříchů. Ježíš to viděl správně.

Co viděli farizejové

V sobotu se odehrál příběh druhý, na který se příliš nevzpomíná. Ten den ležel mrtvý Ježíš v hrobě. Učedníci se schovávali za zavřenými dveřmi a prožívali agonii zmatku, strachu a pochybností. Ženy čekaly, až sobota skončí, aby mohly pomazat to mrtvé tělo, protože v pátek to nestihly. Všichni světili den odpočinku. A přesto v tu sobotu někdo něco dělal. Právě ti farizejové a velekněží, kteří se dělali nejpřísněji dbajícími na Boží zákony, se shromáždili u Piláta a řekli: „Pane, vzpomněli jsme si, že onen svůdce ještě za svého života řekl: ‚Po třech dnech vstanu‘. Rozkaž tedy, ať je do třetího dne hrob zajištěn, aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu: ‚Vstal z mrtvých‘… Pilát jim řekl: „Máte stráž. Jděte a zabezpečte to, jak umíte.“ Oni pak šli a zabezpečili hrob tak, že zapečetili kámen a postavili k němu stráž.“ (Mt 27,63–66). Zbavili se Ježíše a teď chtějí vyhladit i památku na něj. Bojí se vzkříšení. Ohrozilo by to jejich monopol na víru.

Co viděli tito lidé? Odmítali v něm vidět Božího Syna. Nechtěli věřit, že by byl Mesiáš. Byl pro ně nebezpečným konkurentem. Když Ježíš učil, lidé byli v úžasu. Jeho slovo mělo moc. V Jeho slovech byl život. Zástupy za ním chodily, aby jej slyšely. To farizeje lekalo. Ježíš by jim mohl vzít moc nad lidmi. Viděli v něm pouhého člověka, zabili jej a teď se bojí vzkříšení. Ohrozil by jejich monopol na víru.

Jak viděl Ježíš farizeje? Řekl o nich již dříve: „Běda vám! Jste jako obílené hroby, zvenčí hezké, ale uvnitř plné nečistoty.“ Ženám dal radu, farizejům jenom hrozbu. Nechtěli vidět pravdu, a proto zůstali slepí. Ježíš viděl jejich stav jako beznadějný.

Co viděli učedníci

V neděli potkává vzkříšený Pán už jenom své učedníky. Tedy napřed Marii Magdalskou. „Ona šla a oznámila to těm, kteří byli s ním a kteří teď plakali a truchlili. A oni, když uslyšeli, že opět žije a že ho spatřila, neuvěřili. Potom se v jiném způsobu ukázal dvěma z nich cestou, když šli na pole. A oni odešli a oznámili to ostatním, ale ani těmto neuvěřili. Nakonec se ukázal Jedenácti, když byli u stolu; pokáral jejich nevěru a tvrdost srdce, protože neuvěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného z mrtvých.“ (Mk 10,14–16) Tedy i učedníci viděli jen část pravdy, přestože měli vidět všechno. On jim všechno řekl, ale nevěřili mu. Spoléhali se spíše na to, co viděli: že byl ukřižován, umřel a byl pohřben. Tečka, konec. Nadarmo jim Pán předem říkal, co se mu stane. Nadarmo jim mluvil o svém ukřižování, své smrti i vzkříšení. Oni viděli ukřižování, viděli smrt, a nebyli schopni vidět vzkříšení. Oni viděli mrtvého Ježíše.

Ježíš v nich viděl provinilé lidi. Spravedliví nepotřebují pokárání, a On je káral. Provinili se tvrdostí srdce. Neuvěřili, přestože se jim dostalo očitého svědectví o jeho zmrtvýchvstání. Ježíšovo pokárání bylo pravé a správné. Ne však odsuzující, nýbrž vedlo k nápravě.

Co vidí křesťané

V podobné situaci je dnes mnoho křesťanů. Vidí svůj život na této zemi. Vidí své potřeby. Možná zažili duchovní otřes, porážku, zklamání. Jejich kdysi živá víra ochabuje. Ježíš už pro ně není velký. Už to není živý Bůh. Je docela malý, jako jeden z nás. Je jako mrtvý. Nic neříká, nezasahuje, nevysvobozuje. Ale to je, jako bych citoval našeptávání ďábla. Ve skutečnosti Ježíš takový není. Jestli máš, příteli, takový obraz Ježíše ve svém srdci, není to obraz Ježíše, ale obraz tvůj. Neuchovávej si pochybnosti, nepěstuj zatvrzelost srdce.

Pán Ježíš zemřel, ale vstal z mrtvých a žije. Tohle vidí nemnoho lidí. Není to pohled tělesného člověka. My nebuďme jako ženy, které nad ním měly lítost, ale Spasitele v něm neviděly. A už vůbec ne jako farizeové, kteří v něm viděli nepřítele. Nebuďme ani jako učedníci v té fázi jejich života, kdy jim sled událostí vsugeroval vidění mrtvého Krista. Věřme Božímu pohledu více než svému. Budeme to potřebovat o letošních Velikonocích možná víc než o těch předchozích. Nevidíme dopředu, co bude se světem po koroně. Často nevidíme ani to, co se nám právě odehrává před očima. Kéž jen vidíme Pána Ježíše, jak vstal z hrobu, jak triumfoval nad smrtí. Podívej se na něj. I smrt je přemožitelná, natož současná situace v národě nebo ve tvém životě: „Neboť chodíme vírou, ne tím, co vidíme.“ (2K 5,7)

Karel Káňa, pastor sboru AC Břeclav

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d bloggers like this: