I kdyby fíkovník nevypučel…

Kniha proroka Abakuka je poměrně zvláštní text. Byť nepatří mezi ty dlouhé (čítá pouze tři kapitoly), obsahově skýtá překvapivé myšlenkové bohatství, které svou povahou nezůstává uvězněno pouze ve starozákonní době, kdy byl text sepsán, nýbrž klade otázky, které zajímají i současného novozákonního křesťana. Mezi ně patří například ty, které prorok vznáší hned v úvodu první kapitoly, kde se ptá, proč Hospodin dává Abakukovi vidět trápení jeho národa a proč tak dlouho otálí s jeho záchranou (Abk 1,2–3).

I dnes se věřící lidé ptají, proč i přesto, že patří Bohu a věří v jeho vedení, ochranu a požehnání, musí ve svých životech prožívat události, které jim nejsou příjemné a kterým nerozumí. A nejenže si sami tuto otázku kladou, ale často jí dokonce čelí ze strany svého – většinově nevěřícího – okolí. Jak je možné, že pokud existuje všemohoucí, dobrý a spravedlivý Bůh, existuje zároveň i zlo a lidé musí prožívat nepříjemné věci?

Odborným výrazem se tento fenomén nazývá teodicea. Jde o spojení dvou slov, kdy jedno označuje Boha a druhé spravedlnost. Poprvé tento výraz použil Gottfried Wilhelm Leibnitz, který na toto téma napsal na začátku osmnáctého století významné pojednání. Nebyl však první ani poslední. Tázání po smyslu utrpení existuje od nepaměti a zabývaly se jím snad všechny lidské rody a generace včetně naší vlastní.

Aspirace následujících řádků rozhodně nespočívá v tom zodpovědět tuto nelehkou otázku, kterou nedokázala uspokojivě vyřešit žádná z generací. Přesto na ni chce tento text nahlédnout právě optikou knihy proroka Abakuka, která končí velice známými, zdánlivě velmi optimistickými a pravděpodobně i ne úplně pochopenými slovy: „I kdyby fíkovník nevypučel, réva nevydala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása.“ (Abk 3,17–18)

Abakuk žil v nelehké době velkých geopolitických změn. Zmínka o Kaldejcích na začátku první kapitoly (1,6) nám prorokův příběh zasazuje do období, kdy se v tamější oblasti mocensky prolínal vliv dvou říší – upadající Asýrie a vzmáhající se Babylonie. A byť měla Asýrie zdánlivě mocného spojence v podobě egyptského faraóna Néka, ten jí nakonec nedokázal pomoci a utrpěl vojenskou porážku (viz také příběhy z 2Kr 23 a 2Pa 35).

Na politické scéně tehdejšího světa se tedy začali pevně usazovat právě zmínění Kaldejci, kteří původně patřili mezi obyvatele jižní oblasti Babylonie. Postupem doby se však jejich jméno stalo synonymem pro Babyloňany. A také synonymem pro krutost a barbarství, kterými byli Kaldejci pověstní[1]. Samotný text knihy Abakuk o nich dokonce mluví jako o národu krutém, prchlivém, příšerném a hrozném (Abk 1,6–7).

Není divu, že zmíněná doba vyvolala v Abakukovi řadu otazníků. Nejenže se musel nějakým způsobem zorientovat v poměrně nepřehledné politické situaci, ale v první řadě čelil faktu, že Kaldejci začali napadat jeho vlastní národ. A rozhodně si přitom nebrali servítky (viz Abk 1,7–11). Vnitřní zmatek proroka se odráží právě v otázkách, které vznáší k Hospodinu. Proč to všechno dopustil? Jak dlouho to potrvá? Proč Bůh mlčí?

Povzbudivé na knize Abakuk je to, že prorok u těchto otázek nezůstal. Uprostřed svého vnitřního zmatku či tázání učinil rozhodnutí: „Postavím se na své strážné stanoviště, budu stát na hlásce a vyhlížet, abych seznal, co ke mně (Bůh) promluví a jakou odpověď dostanu na svoji stížnost…“ (Abk 2,1) Jinými slovy, přešel od (možná až vyčítavého) dotazování k zápasu o duchovní rozeznání do dané situace. Jak dlouho tento zápas trval, netušíme. Text knihy tuto informaci neposkytuje. To, co však předkládá naprosto jasně, je výsledek tohoto zápasu – Hospodin Abakukovi odpověděl skrze vidění.

A právě obsah a síla tohoto vidění, pod jehož tíhou se prorok celý třese a rty se mu chvějí (Abk 3,16), se stává základem pro jeho pevné odhodlání, že „i kdyby fíkovník nevypučel a réva nevydala výnos, on bude s jásotem oslavovat Hospodina“. Toto vidění připouští, že situace je vážná, a ještě pravděpodobně nějakou chvíli potrvá (Abk 2,3). Současně však v něm zaznívá patero „běda“ namířené proti těm, kdo v danou chvíli ničí judskou zem. Možná v tom okamžiku Abakukovi nebylo úplně jasné, proč se to musí dít právě tímto způsobem. Proč právě ti krutí Kaldejci plení jeho zemi. Dostalo se mu však ujištění, že nic nezůstane bez odplaty. A zaslíbení, že Hospodin sestupuje z nebes, aby zachránil svůj lid (Abk 3,13) a splnil přísahy dané dávným pokolením (Abk 3,9).

V praxi se ukázalo, že doba od vyřčení do naplnění tohoto vidění čítala zhruba šedesát šest let.

V praxi se ukázalo, že doba od vyřčení do naplnění tohoto vidění čítala zhruba šedesát šest let. 29. října roku 539 před Kristem vstoupila perská vojska bez boje do Babylonu. Vláda Kaldejců byla u konce a Abakukovo vidění se naplnilo.

Ne vždy máme odpověď na všechno, co se nám v životě děje. Některé události před nás staví podobné otázky, jako zpočátku vznášel Bohu Abakuk. Jeho příběh nás však povzbuzuje, abychom v takových okamžicích nezůstali u pouhého tázání. Hledejme duchovní vedení. Rozeznání do dané situace. Prorocký vhled. Boží zaslíbení. Povzbuzení. Abakukovi se jej dostalo. Tak proč by nám ne?

Navíc my máme na rozdíl od Abakuka jednu nespornou výhodu. Jako novozákonní lid máme velmi jasné, srozumitelné a jisté zaslíbení, které nemusíme složitě hledat. Neříká nic o tom, že někdo někam odejde. Naopak. Pevně nás ujišťuje o tom, že někdo přijde. A podobně jako to prorokovo zaslíbení, ani toto se „zadržet nedá“ (Abk 2,3) – byť by to trvalo déle než šedesát šest let.

„Vždyť už jen ‚docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít. A neopozdí se.‘“ (Žd 10,37)

Uchovávejme si toto zaslíbení hluboko v srdci. A nejen pro časy, kdy náš fíkovník zrovna nevypučí.

  1. Viz J. D. Douglas a spol. Nový biblický slovník (Praha: Návrat domů, 1996); hesla Abakuk (str. 1) a Kaldejci (str. 474).

Radek Smetana, zástupce biskupa AC pro vzdělávání

Také by vás mohlo zajímat