Co patří císaři?

Dokud se Ježíš nevrátí, jsou lidé odsouzeni k zápasu o správné uchopení moci. Řízení státu je jednou z forem tohoto boje, ale končí tak, že si vláda žije vlastním životem a jen stupňuje požadavky na své občany. Křesťané udělají nejlépe, když k řídící moci budou přistupovat opatrně a ne vždy udělají to, co přesně po nich stát požaduje. 

Člověk není ostrovem nezávislým na společnosti. Koneckonců největší přikázání jsou dvě: milovat Boha a milovat ostatní lidi (Mt 22,36–40). Ať chceme, nebo ne, jsme zapleteni do sítí společenského uspořádání a balancujeme. Na jedné straně snaha patřit do světa a začlenit se do jeho struktur, žít normální život obohacený o duchovní rozměr, který po nás ale nic nežádá. V praktických projevech je to liberální nebo kulturní křesťanství současnosti. Na druhé straně snaha vidět se mimo svět, ve kterém se nám žije těžko, a rádi bychom žili v Božím království tak, jak si ho představujeme. Někdy se snažíme přizpůsobit církev této své představě a vytvořit prostor, kde nebude těžké žít křesťanský život, protože všichni budou vyznávat stejné hodnoty. Tam spadají různé fundamentalistické skupiny, které se uzavírají do sebe a ohrnují nos nad ostatním světem anebo se snaží získat politickou moc a nadiktovat, jak mají všichni žít jako křesťané. Obojí ale znamená, že vždycky někdo nebo něco bude vládnout.

Politično

Než se Kristus vrátí a zjevně to vezme do svých rukou, je naším údělem politično. Je to sféra, kde probíhá boj o autoritu. Na autoritě samotné není nic zlého, ale záleží na tom, jak je používána. Pokud je používána k udržování práva a trestání bezpráví nebo k tomu, aby se lidé spojili a bojovali proti chudobě, nemoci a jiným zlořádům, pak je používána v souladu s Božím plánem. Ale druhou stranou mince je její zneužívání.

Jeden z prvních teoretiků moderního státu, Thomas Hobbes, přišel se vskutku protestantským pojetím státu. Dle něj je svět beztvarý a jako takový je nabízen Bohem člověku k tvoření. Jako Bůh vytvořil zemi z beztvarého pustého chaosu, tak člověk vytváří instituce a společnost. Stát je v jeho pojetí leviatan – zvíře železných zubů a obrovské síly. Na jednu stranu funguje jako rozhodčí mezi lidmi, kteří mají sklon činit zlé spíše než dobré, na druhou stranu drtí, co se mu staví do cesty.

Pokud měl Hobbes pravdu, pak důraz na lidského činitele je obrovský. Středověká hierarchie panstva, duchovenstva a prostého lidu byla obhajována důrazem na Boží rozum a hierarchie byla prostředkem spasení – způsob, jak ve společnosti činit dobré skutky. Protestantský důraz na jednotlivce a jeho vztah k Bohu zdůrazňuje tvůrčí vůli. Politično je pak místo, kde dochází ke střetu našich vůlí se systémem, který vytvářeli lidé před námi a ke kterému něco přidáváme nebo ho měníme.

Pokud sloužíme Kristu, máme naději, že přispíváme s moudrostí Ducha svatého. Pokud mu nesloužíme, pak s největší pravděpodobností přispíváme pod vlivem všeho, co ovládá tento věk tmy, těch „nadzemských duchů zla“ (Ef 6,12). Problém je, že boj není proti tělu a krvi, jak jsme upozorňováni, ale důsledky všech interakcí se projevují právě v té tělesné sféře. Zvláště se projeví všude tam, kde je možné získat trochu moci a urvat ji pro sebe.

Od impérií k modernímu státu

Stát nevypadal vždycky stejně, z biblických časů známe impéria. Byly to velké říše, jejichž údržba mimo jiné stála na vymáhání daní. Nebyl to lidem ani pokroku přátelský systém. Těžko se předvídalo, kolik vám seberou z roční úrody, proto jste se nesnažili vyprodukovat přebytky, stejně by vám je vzali. Impéria koneckonců potřebovala udržovat velký aparát byrokratických elit, a ty jsou živeny cizí prací. To nepovzbuzuje ani pracovitost, ani vynalézavost. Podle sociologa náboženství Rodneyho Starka dala Římská říše světu pouze dvě dobré věci: beton a šíření křesťanství. Je to velmi zjednodušená odpověď, ale je v ní zajímavé pravdivé jádro.

Římskou říši v Evropě nahradily malé, rozdrobené a neustále se hašteřící a soupeřící zemičky (v porovnání s impérii na východě). Toto soupeření vedlo k rozvoji technologií a také k tomu, že bylo možné experimentovat s myšlenkami. Moc králů byla často velmi brzy limitovaná šlechtickou třídou a církví, tedy alternativními sídly moci. Pokud se něco nelíbilo jedněm mocipánům, mohli jste hledat útočiště jinde. Menší územní jednotky také nebyly tak schopné vyvíjet tlak z centra a vymáhat velké daně, ale byly schopnější reagovat na potřeby obyvatelstva. Společenské tlaky projevující se v soupeřících vyznáních po reformaci přinesly inovaci v podobě nutného oddělení státu a církve, čímž se k dobrému i zlému otevírá veřejný prostor dalším myšlenkám.

Zároveň jsou tyto dobré změny doprovázeny neustálou tendencí státu posilovat svoji moc. Stát vždycky chce přečíst svoji populaci, protože to umožňuje lepší předvídání jejího chování, a především výběr daní. Takže sjednocení měr a vah, zavedení příjmení nebo pokus navrhovat města podle přísných pravidel jsou všechno projevy snahy o zpřehlednění. Pocit čitelnosti populace pak vede ke snahám populaci ovládat. Sociální inženýrství – snaha změnit lidi k obrazu státu – bylo do jisté míry v centru mnohých politických teorií. Výrazně se projevilo například komunistickým pokusem o centrální plánování všeho. Ale nejen tam, vláda odborníků a „vědecké“ řízení společnosti byly cílem mnoha osvícenců. Pokud bychom hledali populární zobrazení této myšlenky, vzpomeňme si na Francouzské město z knihy Ocelové město Julese Verna. Rovné, dlouhé bulváry střídané zelení, krásně srovnané a racionálně navržené, a vědci, kteří to celé řídí. Nikoliv zvolení zástupci lidu, ale odborníci, kteří vládnou pro blaho celého města. Proto jsou představy o možnosti řídit celou společnost často nejnebezpečnější v totalitních režimech, a to i v těch, které to myslí s lidmi dobře.

Církev ve své nejlepší podobě funguje jako alternativní sídlo moci, protože věrný křesťan vyzná, že Kristus je Pán, což automaticky snižuje nárok světského vládce na jeho duši i na jeho loajalitu. Proto často křesťané překážejí impériím, těm starověkým i těm novodobým. Mohli bychom se zeptat křesťanů z Číny. A relativně dobře se jim žije v demokratických společnostech. Demokratické procesy totiž především zpomalují úplně všechno, což brání nejhorším excesům. Demokracie, zvláště pak pokud jsou zaručena práva, tříští moc na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Je tak sice tím nejhorším způsobem vládnutí – kromě všech ostatních, která jsou tu a tam zkoušena, jak říká klasik. Avšak výhodou je především fakt, že ani stát, ani skupina, ani jednotlivec si nemůžou jen tak pro sebe urvat největší podíl na moci. Tím se udržuje rovnováha, která brání vzniku všemocných impérií.

Svědectví z nečekaných míst

Vydáme-li se do kolonií 19. století, najdeme tam stovky misionářů, kteří mají velmi špatnou pověst. Mnohdy nezaslouženě. Z výzkumu Roberta Woodberryho vyplývá, že v určitém období měli největší vliv na rozvoj místní společnosti misionáři nestátních církví. Proč nestátních? Protože byli často jedinou opozicí nevybíravým praktikám kolonizátorů a zároveň společenskou silou, která měnila místní společnost. Koloniální správa je často na své území nechtěla pouštět, protože se stavěli do čela sociálních hnutí proti různým praktikám, jako bylo satí (upalování vdov významných Indů) nebo předčasná konzumace manželství, kdy se misionáři snažili zvednout věk nevěsty na 12 let, což budilo velký odpor místní populace, a ten působil těžkou hlavu koloniální správě. Proto bylo působení nestátních protestantských misionářů větším přínosem pro lidská práva. Učili číst všechny lidi bez rozdílu pohlaví nebo společenského postavení, ale také poskytovali lékařskou péči, humanitární pomoc po přírodních katastrofách nebo technické vzdělání. To vyprodukovalo více či méně funkční občanskou a politickou společnost, lépe vybavenou si vládnout. Tento přínos je reálně měřitelný do současnosti.

Už nikdy tento úspěch nezopakovali také proto, že techniky nenásilných kampaní, které protestantští misionáři vynalezli, od nich opsaly politické strany nebo jiná politická hnutí a začaly je používat proti nim. Misionáři ze státních církví (katoličtí misionáři, holandští protestantští misionáři) ničeho takového nedosáhli. Jejich vliv na demokracii, kvalitu lidských práv a ekonomický růst je měřitelně menší. Přitom to vlastně měli lehčí – vláda jim skrze církev nařídila, kam mají jít a jak mohou působit. Jinými slovy, měli za sebou státní aparát a sílu koloniální správy.

A ještě k těm státním církvím. Už nějakou dobu si sociologové lámou hlavu nad tím, jak to, že se vzrůstající modernizací náboženství ze společnosti nezmizelo. V Evropě tento předpoklad fungoval velmi dobře, ale v Africe či Jižní Americe aktivní víra přetrvává navzdory předpovědím.

Proto někteří přišli s novou teorií, tzv. tržní teorií náboženství. Podle nich je potřeba duchovna ve společnosti konstantní, mění se však náboženská nabídka a konkurence. V takovém systému mají státní církve monopol na náboženství. Ne že by nebyla svoboda vyznání, ale pokud v německé státní luterské církvi pastor nemusí díky kolektivní smlouvě pořádat bohoslužby, pokud má méně než sedm lidí, není to zrovna povzbuzení k větší aktivitě. Ale pokud chce nestátní církev postavit modlitebnu, množství byrokracie, které je vystavena, si nezadá se zeměmi křesťanům nepřátelskými. Pokud však narůstá náboženská konkurence, vzrůstá účast na bohoslužbách a společenská aktivita ve všech kongregacích. To se stalo v Jižní Americe, když se otevřela protestantismu. S nárůstem evangelikálních a charismatických církví také roste od 80. let aktivita katolíků natolik, že konečně nemusí dovážet kněží z Itálie…

Z tvrdé práce, neustálého napětí

a zápasu pocházejí věci,

které stojí za to.

Mnohé dobré věci se stanou, když je moc používaná správně. A to je možné jen tehdy, pokud je používaná s inspirací Ducha svatého a v souladu s principy, které vložil do světa. Nikdy neuděláme chybu, když si budeme vytvářet prostor, který nám umožní bezmyšlenkovitě se nespojit s držiteli moci státní (nebo církevní). Z tvrdé práce, neustálého napětí a zápasu pocházejí věci, které stojí za to. Z duchovní a intelektuální lenosti vznikají systémy, které škodí. Než dáme císaři, co mu náleží, musíme se vždy nejdříve zeptat, co patří Bohu.

POUŽITÁ LITERATURA

FOX, Jonathan. Religion as an Overlooked Element of International Relations. International Studies Review [online]. 2001, roč. 3, č. 3, s. 53. ISSN 15219488.

STARK, Rodney. Secularization, R.I.P. Sociology of Religion. 1999, roč. 60, č. 3, s. 249. ISSN 10694404.

WOODBERRY, Robert D. The Missionary Roots of Liberal Democracy. American Political Science Review. 2012, roč. 106, č. 02, s. 244–274. ISSN 1537-5943.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d bloggers like this: