Křesťan a stát

Slovo biskupa

Milí čtenáři,

námětem tohoto čísla našeho časopisu je vztah křesťana a státu. Boží slovo říká, že všichni „máme občanství v nebesích“. Co to znamená a jaké jsou důsledky této skutečnosti? Jaký má být postoj křesťanů k vládě, ke státu, ke světu?

Církev ve svých dějinách oscilovala mezi dvěma extrémy: buď ze světa zcela utíkala a uzavírala se před ním, anebo se jím nechávala pohltit a přijímala jeho standardy jednání. Samozřejmě existovala období a objevovala se hnutí, kdy se zdálo, že byl nalezen správný postoj ke světu. A zde se objevuje třetí chyba: církev měla tendenci tento postoj „zakonzervovávat“ na další generace. Jenže postoj církve ke světu je něčím dynamickým, něčím, co musíme neustále „ladit“.

Uvěřil jsem v dobách komunismu a v tomto režimu jsem jako aktivní křesťan strávil sedm let. Slova „Oddělte se od tohoto zlého pokolení“ (Sk 2,40 BK) jsme prožívali velmi intenzivně. Pamatuji si, jak jsem obřadně roztrhal legitimaci SSM (pro mladší generaci: Svaz socialistické mládeže). Neúčastnil jsem se téměř žádných akcí, které jsem považoval za světské. Když byla v listopadu 1989 vyhlášena generální stávka, neúčastnil jsem se jí (jako jeden z mála), protože do „světských věcí“ jsem se nemíchal. Zajímalo mne pouze Boží království.

Když komunismus padl a rodil se demokratický systém, začínal jsem si uvědomovat, že je potřeba změnit strategii. Zatímco se předchozí režim ostře vymezoval vůči církvi, nový režim se zdál být otevřený. Měli jsme přístup do škol, nemocnic, věznic, mohli jsme evangelizovat, zákon o církvi formuloval naše svobody velkoryse, takže jsme na tom lépe než řada západních států.

Časem se ukázalo, že stát je ochoten podpořit církev dokonce i finančně: ať už šlo o různé jednorázové projekty, dlouhodobou finanční podporu většiny církví či zákon o nápravě některých majetkových křivd (takzvaný restituční zákon). V evropském kontextu je běžné, že stát finančně podporuje církve. Ne všechny (v tom jsou naše zákony unikátní), ale přinejmenším některé. Přitom většinou nešlo o „kompromis se světem“, „smlouvu s Antikristem“, jak to viděli někteří radikální křesťané; stát jednoduše uznával společenský přínos církví a jako výraz tohoto uznání sponzoroval některé jejich aktivity. Dá se jednoduše spočítat, kolik peněz státu církev ušetří, když pracuje s narkomany či jinak závislými lidmi, když koná různé tematické přednášky na školách nebo se věnuje sociálně vyloučeným skupinám. Slovenská vláda si dokonce nechala před pár lety vypracovat výzkum, který zohlednil přínos práce církví s romskou menšinou.

Pamatuji si na jeden rozhovor, kde byl přítomen zástupce vedení města. Řekl: „Nemyslete si, my vás už dlouho sledujeme!“ Už je to řada let, ale tenkrát jsem si uvědomil důležitou věc: nevěřící lidé z vedení města neposuzovali církve podle toho, co učí, ale podle toho, jakým jsou přínosem pro komunitu. Zdálo se, že je jim jedno, zda jde o Svědky Jehovovy, katolíky či Apoštolskou církev – rozhodovalo, co přináší městu. Mohou se zde nějakým způsobem protnout naše křesťanská východiska s očekáváním komunity?

„Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj.“ (Jr 29,7)

„Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Mt 5,16)

Uvedené verše naznačují, že by nám neměl být lhostejný život ve společnosti. Měli bychom usilovat o pokoj města jak modlitbou, tak i skutky. Naše úsilí samozřejmě musí směřovat k tomu, aby bylo oslaveno Boží jméno. A zde jsme u kořene: někdy to jde, jindy ne. Jsou období, kdy jakákoli aktivita církve znamená riziko značných perzekucí, a tak nezbývá než se potajmu scházet, zatímco jindy jako by si stát přímo říkal o pomoc ze strany církví. Například generální štáb Armády ČR opakovaně prosí církve, aby dodaly kaplany – jednoduše proto, že za třicet let demokracie vidí, že je to oboustranně prospěšné.

Riziko, jež s sebou spolupráce tohoto typu nese, je možnost, že si stát církve „omotá okolo prstu“. Že začne diktovat, co smíme a co nesmíme říkat. Že začne klást podmínky, za kterých nám bude garantovat „svobodu“. Tehdy musíme zpozornět. Někdy je možné přistoupit na kompromis – například věřím, že má smysl chodit do škol s různými přednáškami, i když otevřená evangelizace ze zákona není možná. Církev skrze propagaci zdravých názorů a zdravého životního stylu buduje mosty důvěry, které umožňují následnou práci. Nebo v armádě – kaplan sice nemůže otevřeně evangelizovat, ale pokud se mu podaří vybudovat si u vojáků důvěru, v osobních pastoračních rozhovorech má neomezené působiště.

Samozřejmě není jednoduché správně se rozhodovat v jednotlivých otázkách. „Smí se křesťan angažovat v politice?“ „Může křesťan do armády?“ „Je křesťanský postoj slučitelný s vlastenectvím?“ Ani Bible častokrát nedává jednoznačné odpovědi. Různé verše akcentují různé přístupy. Je pravdou, že „jsme z Boha, zatímco celý svět leží ve Zlém“ (1J 5,19). Současně je pravda, že „Bůh tak miloval svět, že poslal svého jediného syna“ (J 3,16). Záleží na situaci, kdy projevit vztah ke světu konkrétními skutky a spolupracovat a kdy se raději stranit a mít na pozoru.

Smí se křesťan angažovat v politice?

Autor příručky ICI k předmětu Práce pastora Eleazer Javier doporučuje tři zásady, které nám pomohou udržovat si správný postoj ke státu:

1. Jsme vyslanci Kristovými (2K 5,20).Vyslanec je někdo, kdo zastupuje zájmy své vlasti v cizí zemi. Dlouhodobě tam bydlí, účastní se jejího života, respektuje její zákony, ale přesto je v první řadě občanem svého státu. Jeho úkol je správně reprezentovat svou zemi na území cizího státu. To v sobě zahrnuje jak postoj služebníka, tak i skutečnost duchovní autority.

2. Úloha křesťana jako světla (Mt 5,14–15).Písmo používá obraz světla pro ilustraci zodpovědnosti, kterou máme vůči světu. Vlastností světla je, že je dobře viditelné, i když není silné. Dokonce platí, že čím větší tma, tím menší zdroj světla ji ozáří. Druhou vlastností světla je, že potřebuje svůj zdroj energie. V Novém zákoně jsou křesťané mnohokrát nabádáni, aby „zářili jako světlo.“

3. Úloha křesťana jako soli (Mt 5,13). Vlastností soli je, že ochucuje. Tuto vlastnost lze uplatnit pouze tehdy, pokud se sůl smísí s pokrmem. Nelze ji konzumovat samostatně. Druhou vlastností je její schopnost konzervovat. Podobně i křesťané ve společnosti zabraňují jejímu rozkladu a činí jí jakžtakž přijatelnou.

Uvědomuji si, že odpovědět na všechny otázky ohledně vztahu církve a státu je obtížné, ne-li nemožné. Sami křesťané se mezi sebou často neshodnou. Je mou touhou, aby toto číslo Života v Kristu přineslo alespoň některé odpovědi.

Martin Moldan, biskup Apoštolské církve

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d bloggers like this: