„Ale píši ti to pro případ, že bych se opozdil, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy.“ (1Tm 3,15)

Drazí čtenáři Života v Kristu,

žijeme v době, která se někdy nazývá jako postpravdivá nebo také postfaktická (oba termíny podrobněji vysvětluji v samostatném článku). Tento výraz popisuje situaci, kdy pravda a fakta již nehrají klíčovou roli a nahrazují je pocity. Někdy se tak děje naprosto vědomě a cíleně, například při utváření veřejného mínění nebo během předvolebních kampaní, jindy je to prostě odrazem dnešní digitalizované doby. Internet, a zejména pak sociální sítě, mají výrazný vliv na formování pohledu na svět. Tento trend se nevyhýbá ani křesťanům.

Úvodní verš z pera apoštola Pavla popisuje církev jako zcela výlučné místo na této zemi. Místo, kde pravda hraje důležitou roli. Základem klasické antické architektury (nazývané řádová) jsou sloupy. Šlo o systém sloupových řádů, sloup určoval výšku a mohutnost stavby. Když Pavel psal tato slova, možná měl před očima některý z antických chrámů, jež se v troskách dochovaly dodnes. Mohutnost, síla i krása jednotlivých sloupů nám pomáhá porozumět tomu, jakou roli hraje pravda v církvi.

Jestliže je církev připodobněna ke sloupu v chrámu, co je tedy tou pravdou? Jaký je vztah církve k pravdě? Na první pohled je patrné, že sloup je důležitý; pokud se jakkoli naruší, celá budova se může zřítit. Vztah církve a pravdy je tedy zásadní. Pokud doba postfaktická má tendenci pravdu jakkoli nahrazovat, měli bychom na to být připraveni.

Nemyslím si, že až do dnešní doby by pravda byla jakkoli ctěna a respektována, ale pokud se jí někdo zpronevěřil, bylo to zřejmé. Lež se prostě nazývala lží. Posuny, k nimž v současné době dochází, přinášejí zcela jiné pohledy na pravdu jako takovou, a je tedy v zájmu církve, aby si ujasnila, jak má pojmu „pravda“ rozumět.

V Bibli se s pravdou setkáváme ve dvojím smyslu: za prvé jde o pravdu intelektuální, tedy postavenou na faktech. Určitá událost se buď stala, nebo nestala; jistý člověk vypovídá shodně se skutečností, nebo lže. Zde se hodí stará filozofická definice pravdy, totiž že pravda je shoda tvrzení (poznání) se skutečností. Toto pojetí je připisováno Aristotelovi.

Doba postfaktická uvažuje jinak. Pokud se dostanete do rozhovoru s někým „postfakticky naladěným“, odpoví vám zhruba takto: „Věřím, že pro tebe je křesťanství pravdivé. Mne ale neoslovuje, já mám jinou pravdu.“ Základem pravdy zde tedy není shoda poznání se skutečností, ale jakási emoce, pocit, že daná věc se mi líbí, oslovuje mě, cítím se v ní dobře. Jak ale píše Pavel, „jestliže Kristus nebyl vzkříšen, je vaše víra marná“.Základem křesťanské víry jsou fakta, ne prožitky. Jsou pravdy (a není jich málo), které v nás mohou vzbuzovat nepříjemné pocity. Z některé pravdy můžeme mít strach, ale přesto ji máme ctít a respektovat.

Druhým pojetím pravdy, používaným v Bibli, je pravda v existenciálním a morálním významu. Tento pohled se více zabývá podstatou osobnosti. Bůh Bible je pravdivý, na rozdíl od pohanských božstev, u nichž tento aspekt osobnosti nebyl zdůrazňován. (Zde je dobré podotknout, že pokud zkoumáme termín „pravda“ v Bibli, zřídka jej objevíme osamoceně. Pravda se vyskytuje ve spojení s dalšími vlastnostmi, například „milosrdenství“, „pokoj“ nebo „spravedlnost“.)

Základ osobnosti člověka, který byl považován za zbožného, se tedy odvíjí od Božího charakteru. Staří rabíni učili, že „Boží pečetí je pravda.“ Starověký izraelita se modlil „Vyuč mne Hospodine, ať chodím ve tvé pravdě“ (Ž 86,11). Tam, kde se v Bibli do češtiny překládá „spolehlivý“ nebo „věrný“ člověk, je v hebrejštině použito „muž pravdy“ (Ex 18,21 ČSP pozn.). Pro formování charakteru tedy bylo a je klíčové poznávat Boží charakter, nejlépe každodenním rozjímáním nad Božím slovem.

Pokud tedy máme odpovědět na otázku, co je tou pravdou v domě Božím, osobně tomu rozumím tak, že jde o Boží řád pro život jedince i církve vycházející z evangelia. Bůh je zosobněním pravdy, sám sebe dal poznat skrze své skutky v dějinách a skrze slovo, které mluvil prostřednictvím svých služebníků. V Bibli nenalezneme odpověď na úplně každou otázku, ale pomáhá nám hledat pravdivé odpovědi pomocí mnoha různých principů. Ježíš častokrát své jednání zdůvodňoval obrazy ze Starého zákona, které s tématem zdánlivě nesouvisely. Podobně Pavel – když mluvil například o nároku na mzdu u Božích služebníků, použil obrat popisující opatření pro zabezpečení zemědělských zvířat (1Tm 5,17). Boží řád pro život Izraele i církve měl být odvozován z Písma, zejména pak z Božího charakteru. Kdykoli do Božího lidu pronikaly pohanské vlivy (ve Starém zákoně to bylo modlářství, v Novém zákoně zase různé filozofie), sloupy podpírající pravdu se začínaly drolit.

Boží pravda se fyzicky ukázala v osobě Ježíše Krista.

Boží pravda se fyzicky ukázala v osobě Ježíše Krista. On řekl, že je „cesta, pravda i život“. Byl pravdou jakožto Boží Syn svou přirozeností, ale pravdu vyjádřil rovněž morálně bezchybným životem, odrážejícím Boží povahu, moudrost a úmysly. Církev vždy pravdu ztotožňovala s osobou Krista.

V tomto pojetí tedy pravdu nelze vlastnit. Na to musíme myslet, neboť křesťané si v dějinách „pravdu“ častokrát nárokovali. I dnes jsme schopni se kvůli pravdě pohádat. Někteří se považují za „pravdivější“ než jiní. Dalšími opovrhují, protože určité články víry vykládají jinak, než tomu rozumíme my. Mnozí filozofové však přistupovali k pravdě pokorně a tvrdili, že to „nejsme my, kdo má pravdu, ale pravda má nás“ (u nás např. E. Rádl, hlásící se k protestantismu). Čím spíš by toto mělo platit pro křesťany dnes.

Je důležité si rovněž povšimnout, že Bible více než „mít pravdu“ zdůrazňuje „žít pravdu“. „Neboť jsem se velice zaradoval, když přicházeli bratři a vydávali svědectví o tom, že stojíš v pravdě, a o tom, jak chodíš v pravdě.“ (3J 1,3)

On ten Gaius, jemuž apoštol Jan adresuje svůj list, nebyl známý tím, že by vyznával to nejsprávnější učení, ale získal si pověst jako člověk, který žil v souladu s tím, čemu věřil. Konkrétně šlo o pohostinnost a péči o cestující služebníky.

Pamatujme tedy na to, že pravdu, která je zjevená v Božím slově, máme ctít a respektovat, ať je nám to příjemné, či nikoli. Ještě usilovněji se však máme snažit v pravdě žít. Jen tak zůstane církev sloupem a skutečnou oporou pravdy i v době, která se nazývá postpravdivá.