Psát na stroji, byl by v šuplíku

Rozhovor s Kamilou Rosůlkou, autorkou knížek pro děti

Kamilo, patřím mezi lidi, kteří čtou nejen „dospělácké“ knihy, ale vesele louskám i knížky pro dětské čtenáře. Z tvých knížek jsem přečetla Zákon rytířů, Legendu ze sídla Ashton Court a naposled Volání západu (moc se mi líbila). To jsou všechny tvé knížky, nebo v mém výčtu ještě nějaká chybí?

Tuhle zálibu máme společnou – i já se stále vracím k některým dětským knížkám, abych znovu zažila atmosféru, která z nich dýchá. Pokud jde o mé knihy, v nakladatelství Křesťanský život mi vyšlo celkem pět titulů – kromě zmíněných ještě Přítel z dávných časů a Černý Snížek, bílý Snížek.

Kdy vyšla tvoje první knížka?

První byl Přítel z dávných časů, který vyšel v roce 2015. Nebyl ale první napsaný, alespoň ne v podobě, v jaké ho znají čtenáři. Měl obtížné začátky, ale to asi k prvním pokusům tak nějak patří. Ve stejné době, kdy jsem ho dokončovala, vznikla knížka pro malé děti o koníčku Snížkovi, která se naopak napsala tak nějak sama od sebe. Přesto jsem cítila, že publikovat mám začít s knihou pro starší děti – a „Příteli“ se to nakonec povedlo. Když mi z Křesťanského života napsali, že mají zájem ji vydat, dostala jsem lehce hysterický záchvat z radosti. Divím se, že sousedi nevyrazili dveře a nepolili mě studenou vodou. 😊 Byl to krásný pocit.

Proč píšeš zrovna pro děti?

Už roky sloužím u dětí v církvi, jezdila jsem jako vedoucí na křesťanské tábory, dokonce jsem tři roky prožila jako „teta“ z družiny v křesťanské škole, i když nemám pedagogické vzdělání. Přesto, když mě v mé tehdejší církvi ještě coby studentku (a tudíž z jejich pohledu „perspektivní“ služebnici) k dětem prostě přiřadili, obrečela jsem to. Nikdy jsem to s dětmi neuměla a ani jsem se jim věnovat nechtěla. Ale Bůh mi postupně úplně proměnil srdce a dnes vím, že kdyby se mě tehdy zeptali a nechali rozhodnutí na mně, nejspíš bych minula Boží vůli.

V mnoha rodinách, kde se objeví tvořiví pisálci (nebo jinak umělecky nadaní), se nalezne „umělecké střevo“ už u předků. Po rodičích nebo někdy ob generaci, po prarodičích, už leckdo zdědil nadání. Je to u tebe také tak?

Nikdy mě nenapadlo nad tím takhle přemýšlet. To bude asi tím, že o žádném předkovi se zvláštním nadáním nevím. Takže ne, moje rodina je, jak se říká, múzami nepolíbená. Koneckonců já jsem také jen pracovnice v administrativě.

Je psaní knížek tvým řekněme životním snem?

Psaní mě bavilo už na základní škole, dokonce jsem vyhrála nějakou literární soutěž. Ale že bych napsala něco, co jednou opravdu budou číst cizí lidé, o tom jsem nesnila. To až při jednom lyžařském výcviku, který pořádala škola, v níž jsem pracovala, mě napadlo, že by se dal napsat příběh. Byl tam jeden klučina – o hlavu větší než já, ale na lyžích stál poprvé a nechával se ode mě tahat do kopce, protože ho neuměl na lyžích vyšlapat sám. Ten se stal inspirací pro hlavní postavu Marka z Přítele z dávných časů. Říkala jsem si, že by děti, které nepatří mezi hvězdy kolektivu, potřebovaly povzbuzení, že i ony jsou důležité a že Bůh může změnit i jejich život. A když už byl ten příběh na světě, najednou přišel i sen, aby z něj vznikla skutečná knížka, na kterou si můžete sáhnout. Ale aby to nebylo tak jednoduché – první pokus byl tak neumětelský, že mi ho z jednoho nakladatelství, kam jsem ho zaslala, vrátili zpět s průvodním dopisem, který mě úplně odradil od dalšího psaní.

Tvoje knížky nesou jasné poselství o Pánu Ježíši. Co bylo dřív: Tvé psaní, nebo tvé obrácení se k Bohu?

V Pána Ježíše Krista jsem uvěřila ve třinácti letech. Mé „psaní“ z té doby byly pubertální básničky a slohové práce do školy. Když mi o mnoho později Bůh ukázal, že psaní je ta moje hřivna, bylo samozřejmé, že On musí být středobodem všeho mého snažení.

Jak se ti v hlavě líhnou nápady na příběhy? Kde bereš inspiraci?

Spoustu epizod ze svých knížek jsem sama prožila. Stejně jako Eliška v Zákoně rytířů hodila Vítkovi do oka hlínu, udělala jsem to já v hádce své kamarádce – ou, to byl hrozný průšvih! Nebo jako Christian ve Volání Západu jsem spadla z koně a vyrazila si dech, přesně jako Charlie v Legendě ze sídla Ashton Court jsem si zlomila nos, a abych nepsala jen o zraněních, legrační sen o čůrání do studánky, který se zdál Markovu kamarádovi v Příteli z dávných časů, se stal mému spolužákovi na škole v přírodě (i s tím, co po snu následovalo 😊). Jindy jsem zase stála před bránou zámku Plumlov, pršelo a ten podivný zámek měl takové zvláštní kouzlo… Říkala jsem si, že bych o něm chtěla napsat… A měla jsem ho před očima, když jsem psala knížku, která by měla vyjít letos. V ní je vůbec spousta situací ze života – protože v životě se často stanou věci, které snad ani vymyslet nejde. V poslední době hodně poslouchám historky lidí kolem sebe a hned si ty zajímavé zapisuji. A když se náhodou zaseknu a nemůžu s příběhem pohnout vlevo ani vpravo, za inspiraci se modlím – a ona vždycky přijde.

Jak to máš s příběhy? Když začínáš psát, vidíš celou „mapu příběhu“, víš odkud jdeš a kam, víš, jak to dopadne? Neodchýlíš se? Anebo píšeš, a příběh tě najednou překvapí, protože si najde nějakou jinou odbočku a přesměruje tě?

Obvykle vím, jak začít a vždycky mám v hlavě poslední kapitolu – to vyvrcholení mám promyšlené skoro slovo od slova. Prostředek mě opravdu často překvapí. Třeba mě napadne další dějová linka nebo nějaká epizoda, takže se vracím a přepisuji a přepisuji… Mám ráda, když mají postavy své vlastní příběhy, když nejde jen o jediného hlavního hrdinu – a to se většinou rodí „za pochodu“.

Nedávno jsme si o tvém psaní povídaly a zmínila jsi, že budeš ve psaní určitě pokračovat, protože „na to máš s Bohem smlouvu“. Co jsi tím myslela?

Smlouva je způsob, jakým nás Bůh uvádí do svých povolání. Jak už jsem zmínila, po odpovědi nakladatelství (nebyl to Křesťanský život 😊 ) na můj první rukopis jsem byla hodně zklamaná. Kdybychom ještě psali rukou nebo na stroji, řekla bych, že jsem Přítele z dávných časů strčila do šuplíku a tam na něj padal prach… Ve skutečnosti byl v mém počítači v souboru, který jsem několik let neotevřela. Touha po psaní se však úplně nevytratila. Bylo mi líto, že to nedokážu, a byla jsem přesvědčená, že jsem se jen snažila prosadit vlastními silami a Boha se na jeho názor neptala. Mezitím se stala spousta věcí, mimo jiné jsem změnila práci a církev. Bůh tenkrát obnovoval můj život, protože jsem měla za sebou nelehké období. A jednoho dne, kdy jsme se jako sbor společně postili, jsem při čtení knížky Daniela Kolendy Žij dřív, než zemřeš najednou pochopila, že mě Bůh volá k psaní knížek pro děti. Kdo zažil Boží vedení, zná tu jistotu, která vás najednou naplní. Jenže pořád tu byla ta špatná zkušenost s prvním rukopisem. „Dobře, Pane,“ řekla jsem, „já se vrátím k psaní a udělám všechno pro to, aby ten příběh za něco stál, ale Ty musíš udělat to ostatní, co já nedokážu – zajistit, aby se to vážně někomu líbilo tak, že to vydá.“ Bůh mi položil na srdce, co ode mě chce. Já řekla ano. Dělám svoji část a Pán zase tu svou. Je to On, kdo smlouvy s námi uzavírá – ví dobře, že jsou věci, na které sami nemáme, a je připravený je dělat sám, pokud my jsme ochotní nechat se jím používat. Takže dokud neřekne, abych skončila, dodržuji svoji část úmluvy. 😊

Moc děkuji za povídání a přeju ti, ať jsou tvé knížky požehnáním pro čtenáře!

Ptala se Veronika Kmetová

AC Lysá nad Labem

Kamila Rosůlková žije v Hradci Králové. Vystudovala školu s ekonomickým zaměřením a pracuje v administrativě. Chtěla se stát učitelkou, ale nebyl to Boží záměr. Přesto několik let pracovala v křesťanské škole a roky slouží dětem v církvi. Patří do sboru Církve víry Milost. Ráda tráví čas v přírodě, občas i v koňském sedle, cestuje po hradech a zámcích. Doufá, že se ještě alespoň jednou podívá do Izraele a že napíše ještě pár knih, které budou čtenářům ukazovat na to, jak mimořádný a skvělý je náš Bůh. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d bloggers like this: